Jeden z mých erasmáckých spolustudentů si na začátku liboval ve faktu, že mu tu nikdo nekomolí jeho jméno. „Paulíček“ totiž pro nás čechy skutečně vyzívá k napsání jako „Pavlíček“. Očividně to tak ale neplatí za všech okolností. Již tehdá v Anglii jsem si zvykl na oslovení „Vojtek“, čemuž francouzi dodali korunku, když mé jméno komolí na „Vočtek“. Mutace jako například „Vočta“ jsou také k dispozici. Již jsem toto jméno akceptoval a slyším na něj. Ale co teprve „Michel“ od francouzské pošty? Možná stojí i za zmínku francouzský překlad mého jména – i na wikipedii se dá nalézti Svatý Vojtěch, jakožto Saint Adalbert. Ano, oslovujte mne tedy Adalbert.

S příchodem MacBooku prohlašuji éru onanie nad nastavováním systému za ukončenou. Je to krásná hračka, kterou jeden z mých bližních označil jako „Kávovar“. Ano, je tomu tak – všechno to umí samo od sebe a člověk se s ničím nemusí zatěžovat. Navíc je tento Unibody kousek překrásným kávovarem v robustním hliníkovém provedení, které by mohl i sám hliník závidět. Z vypětím všech sil jsem ze svého stařičkého IBM vymámil svá data a nyní již odpočívá v pokoji. Tedy v šuplíku. Jak jsem již zmiňoval, můj osobní prodejce u Applu byl trochu jednodušší a vysvětlovat věci jednou bylo málo. To, že jsem požadoval anglickou klávesnici jsem bohužel zmínil jen jednou. Jeho chyby jsem si tak všiml jsem až den před doručením. Byla mi nabídnuta výměna takovým způsobem, že doručení odmítnu. Bohužel zásilková služba se mne na nic neptala – tudíž jsem zásilku odmítnout nemohl – a zanechala balíček na vrátnici, kde bych ho z bezpečnostních důvodů tedy nikdy nezanechal. Když jsem pak měl v rukou balíček s mým aktuálním snem, bylo těžké přemýšlet ještě o nějaké výměně. Ještě že nemám potřebu se na klávesnici dívat – jen jsem zvědav, jak bude francouzská AZERTY děsit mé přátele.

Přícházím k zastávce tramvaje, poblíž kolejí. Na zastávce stojí otevřená souprava bez řidiče, který přichází až přesně na čas odjezdu. Svůj příchod doprovází pozdravem cestujících, kteří kývnutím dávají najevo pozdravy i díky za jeho službu. Lístek nemám. Tedy vlastně mám, ale „necvaknutý“. Místní lístky se cvakají venku. Několik zastávek. Pak vidím revizory, mířící mým směrem. Příští zastávku vystupuji a revizory slušně zdravím, stejně tak slušně zdraví i mne. Dále jdu pěšky. Dva maghrebští týpci, ne náhodou připomínající naše české hip-hopery, postávající s tím nejtvrdším výrazem ve tváři, k sobě přistoupí a čtyřikrát se políbí na tvář. Pak mne kdosi velice příjemně pozdraví. Nikdy jsem toho člověka neviděl, však ho také zdravím. Oba jsme spokojeni a každý jdeme dále svým směrem. V úzké uličce se proženou tři dívky na bicyklech a ve snaze jim uhnout do mne jedna po druhé téměř naráží. Starší marokánec, který to vše z povzdálí sleduje, si zapálí cosi, co smrdí jako už jednou shořelá pneumatika. Dá potáhnout i svému malému vnukovi, který se s vážným výrazem snaží zadržet kašel. V krámku za rohem kupuji bagetu a sýr, o kterém doufám, že nebude smradlavý. Cenovky nejsou aktuální, platím úplně jinou částku, než jsem původně očekával. Paní mi popřeje příjemný den. Sýr není bez zápachu.

Opouštím čtvrť Krásný výhled a vstupuji do Bez starostí. Čtvrť překvapivě vypadá úplně jinak a je mnohem přátelštější, lidé prohlíží zeleninu a přitom se zájmem diskutují s prodávajícími i kolemjdoucími. Spousty polibků. Ulice Bratři světla pomalu přechází do čtvrtě Pravé štěstí. Tam ale nemám namířeno, čtvrti se téměř jen dotknu a pak zahnu do Bílého uhlí, kde vede Slunečná dálnice…

Malý pozdrav, no :)

Jeden z levnejsich supermarketu poblize nasich koleji aplikuje velice zvlastni nakupovaci politiku. Nebo tedy jeho navstevnici. Kdyz jsem jej poprve navstivil, absenci kosiku jsem kompenzoval obrovskym nakupovacim vozikem, do ktereho by se snad vesel i maly kun. Kdyz jsem toto monstrum tlacil malym obchodem, vsiml jsem si, ze jsem temer jediny, kdo vozik ma.

Take jsem si vsiml, ze se nikdo nerozpakuje si zbozi cpat rovnou do batohu. Kdyz jsem to videl u nekolika lidi tmavsi pleti, trochu jsem pochyboval o legalnosti jejich pocinani. Pak jsem si ale vsiml, ze to tak delaji nejenze rodili francouzi, ale i kolegove z Erasmu. Priste jsem to tak jiz delal take – nejedna se o zadny akt cizeni ciziho majetku, pouze jde o to, ze se lidem nechce brat tak monstrozni voziky, a tak za kosik povazuji sve prirucni zavazadlo, ktere na pokladne vyskladaji. Obavam se, ze tohle by v Cesku moc dlouho nefungovalo.

Az 70 % textu je zalozeno na pravdive udalosti.

Jako ostatne kazdy student na vymennem pobyte jsem byl donucen si zridit ucet v bance. Nase skola ma uzavrenou jakousi vyhodnou smlouvu se Societe General, ktera vlastni napriklad i nasi Komercni Banku. Nejprve jsem si domluvil schuzku a pak se spolu s prukazem obcanskym a potvrzeni o ubytovani dostavil do dane pobocky.

Byl jsem usazen v prijemnem kresle, nacez pan zacal opisovat cosi z me obcanky. Pak zacal tisknout. Vytiskl asi 60 stran, ktere rozdelil na pul, z cehoz jednu polovinu hned vyhodil. Druhou polovinu mi nabidl abych si precetl a podepsal. Kdyz jsem prolistoval zmet textu, kteremu jsem naprosto nerozumnel, a podepsal se na posledni strane, pan celych 29 stran rovnou vyhodil. Tiskarna mezi tim vysazela dalsi svazek papiru, ktere pan rozdelil do tri hromadek. Do jedne hromadky cosi zacal zapisovat a kdyz byl hotov, jednu hromadku po druhe postupne vyhodil (vcetne te, do ktere zapisoval).

To uz odpadkovy kos pomalu zacal pretekat, kdyz pan do kose zacal hrnout cely obsah sve kancelare. LCD display, pocitac, hrnek s kavou, klice od bytu i fotku sveho bratra. Kdyz na pracovnim stole nezbylo zhola nic, decentne se na me usmal a ujistil mne, ze si do tri pracovnich dnu mohu vyzvednout svou kreditni kartu. Byl docela mily.

Je m'appelle Vojta et je suis étudiant d'informatique en République Tchèque. J'ai choisi l'informatique, parce que je n'aime pas les gens et je peux travailler seul. Mais je n'aime pas les ordinateures non plus.

J'ai choisi le francais parce que ma maman m'a dit, quand je peux parler francais, toutes les filles vont m'aimer beaucoup. C'est très important pour moi. Mais je n'aime pas les filles non plus.

J'ai choisi Grenoble parce que Grenoble est un petit village avec beaucoup moins de gens que Brno, ou j'étudie en République Tchèque.