Americký film: The jádro
Po dnešním večeru, který jsem strávil shlédnutím nového amerického velkofilmu, starého šest let, předhazuji můj profesionální pohled k této věci.
Film jsem nalezl kde jinde, než v kouzelné DVD truhle u nás v obýváku a již když jsem jej bral do rukou, bylo mi jasné, že tohle nebude jen tak ledajaký “americký film”, že tohle nebude jen tak ledajaká blbost typu “Den nezávislosti”, nebo “Drtivý dopad” či snad “Armageddon”. Tohle totiž, již dle popisu, mělo být extrémní vydání učebnice fyziky pro třetí ročník víceletých gymnázií, ochuzená o veškeré fyzikální zákony, obohacená o bohatou fantazii několika lidí, kteří si řekli, že zkusí vydělat nějaké peníze. Tým, těchto asi ne příliš inteligenčně zdatných jedinců, měl na krku jistý Jon Amiel, který k digitálně versatilnímu videu doplnil i osobní komentář, kterému naštěstí ne příliš rozumím…
Již obal nás stručně informuje o ději – zastavení rotace zemského jádra -> destabilizace magnetického pole země -> zpustnutí země do tří měsíců. Jediným řešením je odpálení několika atomových bomb v zemském jádru, což bude mít za následek opětovnou rotaci. Takže původní myšlenka je krásná – rozpolování jádra musí mít neuvěřitelné následky, což film tak trochu naznačil (jen záběry, kdy blesky rozmetávají hlavní památky Říma, jsou pravda trochu přehnané), nicméně neexistuje skutečně žádné řešení. Dostat se k jádru v realitě nemožné a odpálení atomových bomb by také zajisté rotaci příliš nepřispělo. Ale i kdyby, stále tu je problém ten, že něco muselo ukončení rotace způsobit, to znamená, že pokud jádro začně znovu rotovat, činitel jej během několika momentů musí znovu zastavit. Takže myšlenka řešení problému absolutně nesmyslná.
Film počíná zvláštními situacemi typu “náhlé vymírání holubů na Trafalgar Square (jak později zmíním, v českém překladu je nazváno “Trafalgarské náměstí” – nezní to hrozně?)”, “pomření několika stovek lidí, vybavených kardiostimulátory” a hlavně, hlavně “chyba v navigačním systému NASA, který řídí přistání raketoplánu Endeavour”. Ještě před přistáním můžeme vidět neuvěřitelné manévry raketoplánu, které popírají jakékoliv astrofyzikální zákony, ale to je teprve nic. Pokud se nepletu, raketoplán je navigován triangulací k družicím, což by rozhodně nemělo být ani zdaleka ovlivňováno nepředpokládaným chováním magnetického pole. Co je však více zajímavé je, jak se s raketoplánem podaří přistát v říčním kanále s množstvím mostů. Scéna je úchvatně nepopsatelná, pokud jste náhodou student fyziky, odložte své sešity, učebnice a chytré hlavy a pojďte se poučit od profesionálů z NASA Hollywood inc.
Během tří měsíců je zbudována loď, která vybavena tajnou laserovou technologií se během několika hodin dostane k zemskému jádru a to v podstatě bez problémů. Ještě než se ale posádka začla potápět k hlubinám Mariánského příkopu, bylo mi více než jasné, že celá posádka zahyne až na kapitána (žena) a objevitele celého problému (muž). Jak jsem již zmínil, cesta ke středu Země probíhá celkem bez problémů, až pak problém nastává asi 700m hloubce, kde loď troskotá v plynové kapse. Čirou náhodou pád z x-set metrové výše loď vůbec nepoškodí a ke všemu se nikomu nic nestane. Naneštěstí je ale zablokován “ultra-laser” a tak posádka v lehkých skafandrech vybíhá na procházku, aby mohl být problém vyřešen. Tlak v této hloubce by je tedy určitě celé neslisoval do malých kuliček, ale to mohou i demonstrovat všude přítomné krystaly, které ke své krystalizaci potřebují právě extrémě vysoké tlaky. No nic, posádka ztrácí čirou náhodou jednoho člena a těsně po návratu do lodi se všechno okolo rozpadá a zaplavuje magmatem (lávou? nevím který je správný pojem). Čím si ale opravdu nejsem jist, je řešení klimatizace a tepelná ochrana lodi. Loď se totiž později bez problémů plaví v roztavených horninách zemského jádra a po kapky potu, stékající po tvářích našich hrdinů, jsou spíš chladné, než žhavé od okolí. Klimatizace by tedy musela být nějakého tajného charakteru, kdy se přebytečné teplo odvádí do páté dimenze. Ale budiž.
Nakonec se tedy všechno podaří, jádro rotuje a pár z původně šestičlenné posádky se dostává na povrch. Jen zmiňuji, že jsem je viděl se políbit jen jednou, ale zbytek jejich emocí bylo ve filmu ukryto, tomu jsem však neporozuměl – asi první americký film, kde “motiv lásky” chyběl.
Když jsem film doshlédl prohlížím obal a nalézám, že film je ozvučen i v češtině – neváhám a zakládám opět do přehrávače a ujišťuji se, že tomu tak opravdu je. Neměl jsem sice zájem shlížet film celý od začátku, ale pár minut jsem tomu nechal. Ano, čeští dabeři se s tím asi moc nedali, ale asi proto, že většina světa stejně tento “Velkofilm s velkým Vé” bude sledovat v angličtině…
Závěr: Pokud trpíte akutní Salmonelozou a je Vám více než dvanáct let, nezbývá mi než právě Vám film doporučit.