Fragment cesty po Polsku

Milý čtenáři. Úvodem následující statě bych Tě velice rád upozornil, že žádná informace v následujícím textu se nezakládá na pravdě a většinu událostí, které budu popisovat, jsem si vymyslel. Nehaň tedy prosím ihned moji morálku a zkažené mravy, vždyť drobná lež může vyloudit úsměv na Tvých lících a reportáž následující píši pouze pro Tvé pobavení a dobrou náladu.

Kapitola I.

Abys mohl lépe proniknout do vyprávění, dovoluji si lehce nastínit svůj charakter. Jsem krutý, surový, egocentrický a egoistický jedinec, postrádající smysl pro spravedlnost a morálku, ačkoliv moralizuji velice rád. Navíc jsem lehce duševně chorý a mám sklony k alkoholizmu. Mé tělo je bizardních proporcí. Libuji si ve špíně a hnusu, jelikož i hnus může poskytnout jistý druh rozkoše. Proto se nemyji a i od svých četných sexuálních družek vyžaduji neupravený vzhled a notný zápach. Nyní, vážený čtenáři, dovol, abych Ti představil svého druha na daleké cestě, dobrodruha a neřestníka Vojtěcha Knyttla, který mne v krutostech a zkaženosti daleko předčí. Neubráním se v přirovnání použít jména finančního prezidenta Curvala, který jednou chytil psa za zadní nohy a jezdil s ním jako s trakařem.

Snad jsem již ničehož nezanedbal a mohu tudíž přistoupit k vlastnímu popisu událostí, jež se nám ve Rzeczy Pospolite přihodily. Tato zem leží severně od hřebene karpatských velikánů, na východě hraničí s mocnou říší Běloruskou zatímco západní hranici tvoří řeka Odra, kterou, s výjimkou vyhraněných názorů jistého pana Hitlera, nikdy nikdo nepřekonal. Konečně severní část pevniny se utápí v mělkém moři Baltském. Naše cesta do této země vedla z restaurace Taxis přes Tesco, Ponorku, Albert a vinárnu Sarajevo a najednou jsme tam byli. Během cesty jsem několikrát slovně insultoval průvodčího a hloupými řečmi otravoval jednu mladou dívku, ačkoliv jinak něžné pohlaví nesnáším. Můj vrozený odpor k druhému pohlaví bude ještě zdůrazněna v následujícím textu, proto se mu nyní nebudu věnovat. Při průjezdu městem Osvětim, o kterém bude řeč na jiném místě, jsem otevřel rum, jinak nepovažuji žádnou událost hodnou zaznamenání, až těsně před cílem naší cesty jsem se jemně probral z alkoholového deliria a spatřil skupinu hlučně se chovajících Kanaďánků. Bavil jsem se jejich pobíháním, křikem a se zalíbením přihlížel jejich bisexuálním sadistickým hrátkám, když vtom vešla do kupé jejich guvernantka a s chmurnou tváří tato nevinná stvoření zasvěcovala do nebezpečenství tohoto světa. Se zatajeným dechem jsem poslouchal její zanícené vyprávění o únoscích, teroristech, lupičích i vrazích. Když jsem vystupoval ze dveří mezinárodního rychlíku, měl jsem vskutku dosti nahnáno. Noční ulicí jsem chvátal do nejbližšího baru, kde mocná síla alkoholu oblomila moji obezřetnost a začal jsem se bavit s jedním z těch potenciálních vrahů a lumpů. Zjistil jsem, že je to velice srdečný a dobrý člověk, u kterého jsem nakonec, za drobný úplatek přenocoval. Po vydatné snídani jsem se se svým přítelem Vojtěchem vypravil do města. Cestou jsme se bavili o vlivu satanismu na estetický vkus Donalda Tuska i dalších věcech podstatných pro naše bezpečné přežití alespoň následujících 72 hodin. Usnesli jsme se mimo jiné na návštěvě okultního místa Wieliczky a to ihned. Stopli jsme tedy autobus. Cestou jsme dvakrát přepřahali koně, tudíž jsme měli dosti času na rozjímání. Pokud si dobře pamatuji, celou cestu jsme mlčeli.